neděle 31. července 2016

Už jsme vyjeli

Hlavně nesmíme štvát pani s krákavým vraním hlasem, kterou jsme už třikrát praštili krosnou.
Jsou to nezavírací
Polooddělená kupéčka, dvě místa nad sebou a přes uličku dvě sedadla se stolečkem a nad tím jedno lehátkko.

Jsme na nádraží

Přejedení a přemelounovaní sedíme na nádraží, které je jako jinde víc obchodním centrel než nádražím.
Do Mtcchety jsme nakonec jeli jen tři a ostatní zewloidy jsme potkali večer v naší hospodě Rača. Kulturní dědictví světa na dosah a tady se vyspává. To je úroveň:-)

Jdeme do lázní

Tbili si znamená "horké místo". Proto jsou zde termální lázně.

Do hor bez batohu?

Co všechno potřebuje člověk do hor? Jasně, za těch X let puťáků jsme se naučila balit si velmi úsporně - pochopila jsme, že mít každý den čisté tričko je zbytečný luxus a fén v horách taky není potřeba. Co ale člověk opravdu potřebuje? Docela dobře se to dá vyzkoušet, když vám na letišti ztratí batoh. To pak ty hodiny balení tak, aby se všechny věci vešly do 20kilové krosny, přesypávání sušeného mléka do lahví, pytlíkování všech surovin na jednotlivé porce vyjdou vniveč a pozná se, co je opravdu nezbytné.
Takže, do Tbilisi mi nepřijela krosna, vymýšlíme alternativní plán: vlastně veškeré jídlo, které jsem měla s sebou, se dá koupit anebo není nezbytné: ovesná kaše nebo müsli se dá jíst i bez mléka, místo kuskusu koupíme nějaké těstoviny, o sůl se s námi podělí ostatní, koření si koupíme u nějaké babky kořenářky, kterých je v Tbilisi spoustu... O oblečení se také podělím s ostatními - když mi každý půjčí jedno tričko, které má do rezervy, tak je můžu střídat každý den. Nějaká ta mikina a bunda se taky najde, stejně má každý bundu a pláštěnku, i když stačí vlastně jen jeden nepromokavý svršek. Boty naštěstí mám na sobě, stejně jako dlouhé kalhoty.
Důležité je vlastně jen spaní - stan naštěstí měl celý u sebe Ondra. Spacák a karimatku bude potřeba koupit, v horách může být v noci opravdu frišno. Nějaké čisté spodní prádlo a teplé ponožky by se taky hodily, stejně jako toaletní papír, kartáček na zuby a lžíce. Všechno ostatní mi někdo půjčí (Terka mi např. poskytla šaty, abych se při prohlídce Tbilisi neuvařila. Eva nabízí moirové triko: "Chceš zelený, nebo modrý? Červený ti ani nenabízím, to by ti nešlo ke kalhotám".  Ondra mi dává svetr a bundu.) Takže koupit nějaký malý batoh, spacák a karimatku a pár dalších drobností...
Už jsem si hledala, kde jsou v Tbilisi outdoorové obchody a kde koupit nějaké to jídlo. Napsat seznam věcí, které potřebuji koupit. Do 5 tisíc by to mělo pokrývat pojištění, je třeba teda zavolat do pojišťovny, co vše je potřeba udělat. Uf, program na odpoledne je vcelku jasný.
Půjdu ještě jednou poprosit slečnu na recepci, jestli by zavolala na letiště jestli náhodou něco neví - a ať mi tedy pošlou ten batoh, až ho (doufám) najdou, rovnou do Prahy - v Gruzii mi už bude k ničemu, protože už se budeme pohybovat mimo civilizaci. Slečna se ptá: "To ztracené zavazadlo? To už je tady". A ukazuje ke skříni.
Neuvěřitelné! Ztracené zavazadlo se našlo ještě dříve, než jsme odjeli do hor! Což je docela štěstí - většinou jedeme rovnou z letiště nebo autobusového nádraží do hor. Letos jsme se kvůli tomu, že původní let skupinky G5 a dalších do Kutaisi byl zrušen a jediná možná cesta, jak se do Gruzie dostat, bylo letět do Tbilisi, rozhodli strávit první dva dny v Tbilisi a prohlédnout si hlavní město. Což bylo moje jediné štěstí - jinak bych šla do hor opravdu nalehko. Teď mám svoji krosnu opět u sebe - a najednou mám tolik čistého oblečení, až si říkám, že jít nalehko možná nebyla tak špatná varianta... Ať chci nebo ne, vždycky to dopadne tak, že s sebou táhnu spoustu zbytečností.

sobota 30. července 2016

Toulání po Tbilisech

Dnešní den jsme zahájili na náměstí Svobody a pokračovali bulvárem Rustaveli, což jsou velmi výstavná místa. Prošli jsme dva parky a navštívíli jeden kostel. Návštěva kastelů je náročná, protože musíme mít všichni dlouhé kalhoty/sukně, což trvá obléct. Mimochodem, místní jsou konzervativní a ačkoli na cizincích jim kraťasy nevadí bez ohledu na pohlaví, ale sami mají i v těchto vedrech nejčastěji džíny. Nepřipadá jim asi vhodné se moc odhalovat.

Shlédli jsme dnes mnoho kostelů Gruzínské ortodoxní ccírkve, která je nejstarší církví světa (od roku 301) a jeden Arménské apoštolské církve, která je druhá ( 320). A také jednu mešitu neboť území bývalo i pod nadvládou Turků.

Po prohlídce výstavních budov na Rustaveli jsne vyrazili do kopce na horu Msatsminda svelkým parkem, ruským kolem apd. Dominantou této pohledové strany města je vysoký červenobíle natřený vysílač, rozkročený doširoka mohutnými rourovitými nohami. Nevypadá nic moc. To už byly menšínaž malé a neudržované uličky, které měly uliční názvy ještě v azbuce (kromě gruzínštiny; nové uliční cedule jsou gruzínsky a latinkou, což dost zjednodušuje orentaci), čili byly silně neudržované.

Bohužel se od chvíle kdy jsme se rozhodli koupit si melou už jsme nepotkali žádný stánek a tak jsne k dolní stanixi pozemní lanovly nq vrchol šli na sucho. Na vrch jezdí laovka typu jako na petřín, jízdné je 20 korun. Uprostřed je zastávka Pantheon, kde se nacházíbobdoba tbilisskékho Slavínu či chcete-li Per la chez. Zde jsme vystoupili a nakonec to bylo zase značný kus po schodech dolů, čímž jsme uspokojilibjk ty,co chtěli jet lanovlou tak ty, kteří chtěli jít pěšky.

Na vrcholu jsme si dali zmrzlinu a v zápětí na svačinu Chačapuri ve tvaru velké křemrole, čili to byl takový smažený sýr v roličce, pečené to bylo na grilu. Následně šla část na horskou dráhu a jinak jsme se vydali po dlouhé promenádě po nízkém křovinatém lesíku na několika kilomtrovou cestu směrem k městské pevnosti Narikala.

Tadyjsme se zase rozděli, protože někteří už potřebovali načerpat síly a nakonec jsme setkali opět v restauračním zařízení. Dali jsme si každý jakosvačinu dva knedlíčky Chinkali,což jsou takové pelmeně/tiao'dz a výbornou hruškovou limonádu Zandukeli.

Spěchali jsme potom k Hodinové věži, což je nová bláznivá, ale roztomilá památka. V celou hodinu je tam totiž takový orloj, kdy na balkónek nad hodinami vyjde anděl a kladívkem odbíkjí do zvonu.

Ještěvjsme si nemohli nechat ujít baziliku ze šestého století a pak už jsme mířili do včera vyzkoušené restaurace Rača, kde naše gastroturistika konečně nabrala na obrátkách.

Zítra máme rozchod s fakultativním výletem na Unesco památky v bývalém hlavním městě Mchceta a také nám chybí hlavní městská katedrála a též byfhom rádi do sirných lázní.

Tak už nám přijel zbytek

Až na Pepu už jsme kompletní.

Tenhle hostel, jak už jsem psal, je taky v bytě nebo možná spíš dříve v několika a využívá pavlač jqko hllavní chodbu. Večer sme tak viděli místním obyvatelům přes pověšené prádlo až do obýváku. I na dvoře pod pergolou porostlou vínem bylo v noci živo, koukkali tam na nějaký film. Zbytek pavlačí včetně té naší je jako lodžie.

TBILISI všichni

Tak jsme se všichni sešli dohromady na hostelu u snídaně - skupina letící z přes Istanbul, Pepa letící z Katovic a všichni, kteří už v Gruzii byli od středy.
Jediné, co chybí, je můj batoh - zřejmě se ztratil někde v Istanbulu. Prý by mělo přiletět dalším spojem - snad to tedy do zítra večer, kdy odjíždíme z Tbilisi, stihnou dovézt. Jinak půjdu do hor opravdu nalehko :)
Zdravíme z Mtatsminda parku, kde čekáme na chačapuri. WiFi je tu ve městě skoro všude.

pátek 29. července 2016

Vyhlídka Panorama na silnici 3

Ta slavnná vyhlídka, coukazují v každém cšstopisuo Gruzii. To jak jsme jeli pod Kazbeg.
A mimochodem, i zde plqtí, že když potlkáte někde ve světě na horách turistu, je to s 80 procentní pravděpodobností čech. Potkali jsme jedny poe Kazbegem a ti povídali:"zkoušeli jsme počítat čechy, ktré potkáme, ale při čtyřiceti jsme přestali. Je nás tu prostě spousta q tak jenom čekám, kdy potkáme zájezd Adventury;-)

Tak jsme zapařili

Matěj chce pořád chodit jíst do hospod, aby poznával místní kuchyni. Tak jsme šli. V průvodci Lonely Planet našel hospodu jménem Rača. Normálně by jí člověk přešel. Pomineme- li, že půlka hostů byl zájezd Čechů, je to taková míwtní špeluňka pro místňáky. Dostali jsme menu, bylo gruzínsky a anglicky, ale.ne všechno bylo dost anglicky, něco jen fonetický přepis. Člověk pak musel jít objednat na bar, který byl tvořen proskleným chladícím prodejním pultem, jak na lahůdky či uzeniny a velkým dřevěným počítadlem. Když jsme teda pčišli na bar objednat, přitočila se k nám nějaká holka a česky povídá: "čau kluci, potřebujete s něčím pomoct?" Byla to průvodkynw toho českého zájezdu. Vysvětlila nám, co jsou ta jednotlivá jídla a že místní víno je hnusně kyselé, ale ať ho teda zkusíme ochutnat a že kdyby jsme něco potřebovqli, že sedí tamhle u stolu.

Byl to cihelný klenutý sklep ale velký ventilátor do něj vhánl spoustu čerstvého vzduchu. Ve vedlejší sklepní lodi bylo vidět do kuchyně.

Tak jsne objednali jídla, ona to psala do dvou sešitů, jeden měl nastříhqané okraje, to pak utrhala a poslala do kuchyně.

Pak nám přinesli talířky příbor, deckové tlustostěnné panáky a džbánek červeného a za chvíli sse začala nosit jídla na těch jejich litinových či kameninovýcj pánvičkách. Něco bylo rovnou v tom puultu, to nám ohřáli. Byly to houby, pak chlazené lečo bez vajíček, chleba, karbqnátky s pečenými brambory a špíz z kančího. To dali vždycky doprostřed a jedli jske zvtoho vichni, jak v Číně.

Když jsme to tak jedli, u vedlejšíjho dlouhého stolu pokryzůtého hostinou sedělí místní pánové a my jsme viděli tradici jejich filozofických přípitků. To uvidíte taky v každém druhém cšstopisu o Gruzii. Oni si potrpí na společné večeře a aby nepili jen tak, tak vždycky někdo, nekčastěji to je ale nějaký na ten večer zvolený řečník, pronáší nějaý hluboký nebo honosný nebo filozofický příoitek. A to přesně dělali tito. Když jeden viděl že se snažím fotit, tak se k nám hned měli, a chtěli se družit. Záhy jsm ale zjistili že společná konvrzace v ruštině se brzo vyčerpá, ale přesto jsme se s nimi již mohli objímat, připíjet na mír a podobně či we dozvědět, že první se pije víno a až potom se děkuje (asi, kdyby nšbylo dobré) a to se mimochodem gruzínsky řekne "metleba". A hned nám objednali resp. Odlili ze svého desetilitrového kanystru bílé víno. Bylo lepší, než to červné kyselé a na jšho naoranžovělé barvě bylo znát, že zrýlo v keramických amforách, čož je tu tradiční. Po druhém nqlirtém džbánu nám bylo jasné, že jestli nechcene skončit na mol, bude náš odnchod muset být překvapivě rychlý. Proto jsme posledmníjhpo pnála vína dali na ex,, a apk se nám i při delším loučenínspojeném s objímáním podařilo odeít. To už tam kromě nich nikd nebyl. Nachvamtes, se řekne na shledaou.

Zítra tam půjdme zas a Matěj vezme ukulele.

Cestou ven že jsme byli v náladě jsme vlezli do jedoho baru, odkud se nesla dobrá taneční hudba. Sice tam něli soukromou oslavu nějaké náctileté holky, ale dovolily nám zůstat, ta jsne zatrsali:-)

Ráno v šest nám přijede druhá část výpravy a pak vyrazíme poznávat město a nejen jeho noční život.

Opět v Tbilisi

Jsme v dalším hostelu, Leviathan. Opět je to v bytě, ale tentokeát už ne tak luxusním.
Na obrázku je "ušatý chleba" a sýr s výhledem na horslý masiv naprlti Kazbegu. Ten jsme zdolali jen do 2600 mnm jelkkož výš už byly mraky. Jinak bylo sluníčkl.

Z letiště v Praze

Skupina G5 bez Pepy (ten jede po vlastní ose přes Polsko nebo Maďarsko) a skupina U2 se hlásí z Ruzyně. U odbavení byla dost fronta, která postupovala jen velmi pomalu, až Ondra začal být už trochu nervózní, abychom to stihli - a to jsme se na letišti sešli zhruba dvě hodiny před odletem. Odbavili nás ve tři hodiny - čas odletu měl být v 15.10. Mezitím se ovšem odlet posunul na 16.30, takže jsme i tak měli za kontrolou času dost. Kofola tak stačil vyřídit všechny hovory. Nejtěžší zavazadlo má 19,5 kg, ovšem bez vody - pouze Jana si s sebou do Gruzie bere evropskou vodu (přivezla ji až z Německa!).
Pasová kontrola byla čistě elektronická - nečetli nám pasy a kamera pak určila, jestli jsme to my. Dana to nepustilo, ale hodná paní celnice ho pustila dál. 
Teď už čekáme za všemi kontrolami na nástup do letadla. Naštěstí máme v Istanbulu na přestup několik hodin, takže i se zpožděním letadla z Prahy by to neměl být problém.

čtvrtek 28. července 2016

Z pod Kazbegi

Ráno jsme z hostelu vyrazili na marutkoviště Didube. Hned na náměstí Svobody nás chytil naháněč, a nabízel, že nás do Stepansmindy doveze a že nám udělá cestou zastávku u všech zajímavostí. Ale my nejdřív potřebovali vyměnit. Za poslední Lari jsme dobili kredit na elektronickou tramvajenku, kterou jsem dostal od kolegy na katedře a vyrazili jsme metrem na Didube. Jízda bez ohledu na počet stanic stojí 5korun, na tu tramvajenku jsem ten turniket mohl odpípat klid ě pětkrát. Metro je sovětskébo typu, soupravy po modernizaci jako v Praze na áčku.

U maršrutkoviště v Didube je velký trh a pár směnáren. Ten trh je mimochodem super, maj tam i všechno možné domácí vybavení. Naháněčů tam bylo dost, nějak jsme se pak dali dohromady s jedním řidičem, který nás tam měl vzít za patnáct lari na osobu tj. 150 korun. A ráno bylo v Tbilise h příjemně, pršelo (vzkaz pro Hanku: podařilo se mi sem při ézt hodně mraků ze Skotska, tak doufám, že to tam je POZNAT:-) ). Ten člověk měl džíp (mitsubishi pajero) akorát pět míst plus řidič a na palubní desce měl gyrostatický kompas a výškoměr. Tak jsme jeli. Po asi hodině cesty jsme se ho zeptali, jestli nám taky může zastavovat na zajímavosti, ale to je za 5lari na osobu příplatek, protože jak řekt, čas jsou peníze (musí na nás čekat při těch zastávkách). Tak jsme měli nějakou pevnost po cestě s dvěma kostely, nad přehradou, pak tu slavnou Panorama vyhlídku a nakonec "mineral water" což bylo takové sintrové pole. Tam už ale pršelo.

Ve Stepansmindě bylo také zataženo.  Chtěli jsme se najíst, protože už bylo pomalu na oběd. Náhodou jsme ale došli až k místnímu muzeu a tak jsme vykonali před jídlem nějaké KPČ. Potom jsme se v jedné místní restauraci oddali ochutnávání místní kuchyně, ale o tom příště. Pak jsme si ješgě potřebovali koupit jídlo na horu, ale to se zrovna rozpršelo. Pod prokávající stříškou jednoho magazínu jsme se v lijáku který proměnil místní ulice v potoky rozhodli, že v tomto počasí se už nahoru drápat nebudeme a že nás to neláká ani do stanu a vyrazili jsme najít.nějaký guest house. Vypadalo go, že.  Šesti pokojícj buyeme sami, ale nakonec se dorazila z Kazbegu ještě početná parta za jarmulkovaných židů ze shora z hory. Když pak večer přestalo pršet a odešly mraky, viděli jsme, že na vršcích nasněžilo.

středa 27. července 2016

Hostel

Matěj chtěl být tváří dne i takto skoro neoblečen, pro porovnání velikosti těch dvěří v našem pokoji. Dnes chceme vyrazit do Stepansmindy a na horu Kazbeg.

Jsme tu a dávají tazítka:-)

Autobusem jsme dojeli z letiště ddo centra. Podařilo se nám ihnorovat všechny taxikářeLístek stál padesát haléřů, kdy se tato mince házwla do automatu. Ve směnárně jsme qle dostali jen 4 tyto mince a jd nás pět. Týna umí rusky, tak se šla ptát řidiče, co s tím a jestli nerozměňuje, třeba pětilarovou bankovku. Odpo ěď byla" nět problema".A tak jsme jeli v pěti jen na čtyři lístky a říkali si, jestli nepřijde revizor.

Hostel je v luxusním asi úřednickém bytě z konce 19.století. Má to asi 5 metrů vysoké stropy a asi rtyři metry vysoké dveře. Je to asi pět pokojů a volně tu pobíhá králík. 200 Kč na osobj/noc. Tak dobrou noc:-)