Do hor bez batohu?

Co všechno potřebuje člověk do hor? Jasně, za těch X let puťáků jsme se naučila balit si velmi úsporně - pochopila jsme, že mít každý den čisté tričko je zbytečný luxus a fén v horách taky není potřeba. Co ale člověk opravdu potřebuje? Docela dobře se to dá vyzkoušet, když vám na letišti ztratí batoh. To pak ty hodiny balení tak, aby se všechny věci vešly do 20kilové krosny, přesypávání sušeného mléka do lahví, pytlíkování všech surovin na jednotlivé porce vyjdou vniveč a pozná se, co je opravdu nezbytné.
Takže, do Tbilisi mi nepřijela krosna, vymýšlíme alternativní plán: vlastně veškeré jídlo, které jsem měla s sebou, se dá koupit anebo není nezbytné: ovesná kaše nebo müsli se dá jíst i bez mléka, místo kuskusu koupíme nějaké těstoviny, o sůl se s námi podělí ostatní, koření si koupíme u nějaké babky kořenářky, kterých je v Tbilisi spoustu... O oblečení se také podělím s ostatními - když mi každý půjčí jedno tričko, které má do rezervy, tak je můžu střídat každý den. Nějaká ta mikina a bunda se taky najde, stejně má každý bundu a pláštěnku, i když stačí vlastně jen jeden nepromokavý svršek. Boty naštěstí mám na sobě, stejně jako dlouhé kalhoty.
Důležité je vlastně jen spaní - stan naštěstí měl celý u sebe Ondra. Spacák a karimatku bude potřeba koupit, v horách může být v noci opravdu frišno. Nějaké čisté spodní prádlo a teplé ponožky by se taky hodily, stejně jako toaletní papír, kartáček na zuby a lžíce. Všechno ostatní mi někdo půjčí (Terka mi např. poskytla šaty, abych se při prohlídce Tbilisi neuvařila. Eva nabízí moirové triko: "Chceš zelený, nebo modrý? Červený ti ani nenabízím, to by ti nešlo ke kalhotám".  Ondra mi dává svetr a bundu.) Takže koupit nějaký malý batoh, spacák a karimatku a pár dalších drobností...
Už jsem si hledala, kde jsou v Tbilisi outdoorové obchody a kde koupit nějaké to jídlo. Napsat seznam věcí, které potřebuji koupit. Do 5 tisíc by to mělo pokrývat pojištění, je třeba teda zavolat do pojišťovny, co vše je potřeba udělat. Uf, program na odpoledne je vcelku jasný.
Půjdu ještě jednou poprosit slečnu na recepci, jestli by zavolala na letiště jestli náhodou něco neví - a ať mi tedy pošlou ten batoh, až ho (doufám) najdou, rovnou do Prahy - v Gruzii mi už bude k ničemu, protože už se budeme pohybovat mimo civilizaci. Slečna se ptá: "To ztracené zavazadlo? To už je tady". A ukazuje ke skříni.
Neuvěřitelné! Ztracené zavazadlo se našlo ještě dříve, než jsme odjeli do hor! Což je docela štěstí - většinou jedeme rovnou z letiště nebo autobusového nádraží do hor. Letos jsme se kvůli tomu, že původní let skupinky G5 a dalších do Kutaisi byl zrušen a jediná možná cesta, jak se do Gruzie dostat, bylo letět do Tbilisi, rozhodli strávit první dva dny v Tbilisi a prohlédnout si hlavní město. Což bylo moje jediné štěstí - jinak bych šla do hor opravdu nalehko. Teď mám svoji krosnu opět u sebe - a najednou mám tolik čistého oblečení, až si říkám, že jít nalehko možná nebyla tak špatná varianta... Ať chci nebo ne, vždycky to dopadne tak, že s sebou táhnu spoustu zbytečností.