Jsme v Kyjevě

Pět hodin na přestup je tu bohužel hloupá doba, protože do města je to z letiště Borispol skoro hodinu nehledě na to, že u směnárny je fronta tak na dvacet minut.

Batumi1

Apartmá

Tam vzadu je skutečně moře.

Cesta do Batumi

V noci, chvíli potom, co jsem odeslal pposlední příspěvek, přijelo pod hradby auto, pak druhé a zaačali naplno pouštět nějakou diskohudbu. Už to vypadalo, že si všichni budeme muset improvizovaně vyrobit špunty do uší, když po čtvrté písničce ukončili produkci a odjeli. Přees vysokou trávu a byliny jsme auta neviděli a tak asi ani nikdo nás.

Ráno jsme zjistili, že padala těžce rosa a že na spacácích a všem jsou tak velké krůpěje. Vstivali usme v šest a vyrazili do hradu, dát si snodani. V bráně nejblíž k nám ale byl nějaný člověk, který se tvářil, že ne ještě zavřeno a tak jsme si sedli na parkoviště před hradem a neostýchali se ani roztopit benzínový vařič za ůčelem vaření kakaa. Na hradní záchod jsme se pak ale dostali v pohodě.

Na autobusové nádraží jsme vyrazili tak, abychom tam byli zhruba v osm, čili půl hodiny před odjezdem, ale když jsme došli, nakládali zrovna do příslušné maršrutky už jinou skuoinu turistů a nás již nebylo místo. Pro vysvětlení, které zde možná ještě nepadlo, průměrný formát maršrutky je Ford Transit nebo Mercedes Sprinter.

Řekli nám aspoň, že si věci máme naložit do támhle té maršrutky na konci parkoviště.
To jsme udělali a ta maršrutka co měl je v půl deváté odjela ve čtvrt a tato najela na její místo (byla tam dokonce číslovaná stanoviště, ačkoli jsme zrovna stáli na místě Tbilis. A pak začlo dohadování, kdy pojede. Jestli až tu bude osm lidí- tedy by nám scházel jeden a to bychom možná doplatili nebo jestli ještě osm lidí nebo jestli pojede v 10-30 (tady se mezi hodinami a minutami píše pomlčka) nebo v 11-30. Uvažovali jsme o taxíku do dalšího města, odkud by mohlo jezdit maršrutek víc, ale nebylo spolehlivě jasné, jestli by pak jediná maršrutka nebyla tato, která by náss tam dojela. Tak jsme čekali a najednou se začali trousit další lidi a nakládat tašky a pytel brambor, z čehož se nakonec ukázalo, že to jenom někam někomu posílají. Pak ale přišli i skuteční cestující a jeli jsme v 10-15, tedy asi jako posilový spoj.

Cesta byla dlouhá šest hodin a místo napřímo jsme jeli zase na silnici 1 čili to, co včera, přes Kutaisi.

V Batumi bylo zataženo, ale aspoň se tam dalo vegetovat. Hned při vystupování jsme padli do spárů tqxikářským naháněčům, ale když jsme si spočítali, že to bude na osobu jen za 25 korun a možná jen dvakrátt dražší než autobisem, nechali jsme se ty skoro čtyři kilometry odvézt dvěma taxíky. Oba tqxikáři byli bodří, ten náš hned začal chvválit české pivo a české holky, ale když jsme mu řekli že nechceme ani ma výlet, ani víno, co má v kufru, tak na rozdíl od arabů řekl že dobře a už to nenabízel.

Byt, který máme pronajatý je v původním paneláku, ovšem s výhleldem na moře z balkónu průhledem mezi dvěmma novými věžáky. Je to lacinější než obvyklá cena penzionu.

Potom jsme se šli vykoupat do Černého moře, pak si prohlédnout muzeum pod širým nebem, kde ve velkých akváriích v parku vystavují dřevěné modely tradičních venkovských domů Adžárie (tak se jmenuje tento kraj a je to mi jiné v rámci Gruzie autonomní republika s vlastní vlajkou) pak na večeři vyzkoušet místní speciality a potom na světelnou fontánu, která se tu jmenuje Tančící fontána. Široká promenáda kolem pláže s palmami a cykloztezkou, moderní pár let staré budovy a původní paneláky. Noční koupání a šup spát.

Jsmme v Batumi.

Více na pláži nebo večer.

Výhled ze spacáku

Po prohlídce hradu, který je opraven v takovém pohádkovém slohu a proto nemůže být zapsán do UNESCA jsme povečeřeli na veřejně přístupném nádvoří a pak jsme po odchodu výběrčích "zasquatovali" na hradním záchodě k dobrání vody a večerní hygieně. Následně jsme se odebrali spát do hradního příkopu a jelikož očekáváme suchou a teplou noc, spímě pod modrou a máme tedy překrásný výhled nq nasvětlwný hrad rovnou ze spacáku. Zítra přesun do Batumi.

Akhaltsikhe, hrad Rabati

Pevnost Tmogvi

Dopolední výlet na lehko kaňonem po proudu řeky Mktvari. Rostou tu skvělé polodivoké meruňky, které jsou dozrálé až jako klevela a velké jsou jako třešeň. Mám pecky:-) Zase jsme chytli jedno doprévpdného psa.

Noční Vardzia a průběh dne

V noci neslyšně odjel Pepa, Žroutík, Petra, Dan a Kofola na Letiště krále Davida Stavitele a touto dobou by už snad všichni měli být doma. Sedmičlenný zbytek se na devátou vydal hledat na roh hlavního parku taxikáře Giorgiho, který nám sliboval odvoz do Promééteovy jeskyně za 30 Lari. Ten tam ale nebyl a tak jsme to ššli zkusit k trhu, kde na nás včera pokřikovali náháněči slova jako "Batumi, Samtredia, Poti" a poodobně. Asi bylo na turisty spříliš brzo rráno, takže tqm nebyli ani taxikáři a i nq tčhu se teprve pomalu vybalovalo. Terka si ale všimla jednoho většího, který byl schovaný mezi dodávkami a který skutečně měl tři řady sedadel (nějaké MPV od Mazdy s volantem napravo) a všech sedm nás tam bez ohledu na techničák naskládal, zpáteční za 30 za celé auto, což bylo vlastně o pět Lari levnější, než kdybychom jeli Maršrutkami.

Za půl hodinky jsme byli na parkovišti u jeskyní. Studentské vstupné na ISIC i absolventskou kartu UK, jen část s plavbou na loďce nebyla, jak jsme později viděli kvůli nízkému stavu vody. I tak byla prohlídka hezká, i když anglický výklad byl takový sporý. Prohlídková trasa měla přes kilometr a krápníková výzdoba byla bohatá, zajímavé byly například různě zakřivené krátpníky což bylo způsobené posuny a otáčením částí těch skal.

Po příjezdu ve dvanáct jsme měli hodinu na nákup jídla a vyzvednutí krosen z hostelu, následně jsme totiž měli ztrávit aspoň pět hodin v maršrutkách. Od hostelu na Maršrutkoviště, odkud to čtyřikrát denně jezdí do Akhaltsikhe jsme jeli MHD autobusem č. 1 a zachovali se pro zasmání lístních jako burani, když jsne chtělinélatit při nástupu, když každý ví, že tady se platí přece až při vystupování. Nevím prpč, když bez ohledu na ujetou vzdýůálenost se platí paušálně tři koruny.

Nevěděli jsme přesně, kdy ta posledním Maršrutkq do Akhaltsikhe, kterému pracovně říkáme Aškenazi, odjíždí, měli jsme z diskusních fór různé informace. Mělo to být něco po jedné a bylo to v půl, jak psal Lonely Planet. Maršrutek tam bylo sposta a ty už neměly nápisy i v latince, ale první řidič, kterého jsme se zeptali nás poslal dobře. Tam jsme naložili, ale protože to bylo jakože autobusové nádraží, kupovaly se lístky v pokladně a ne přímo u řidiče. Nějaký člověk sedící na lavičce mě tam odvedl a tam jakási babča mi vyjela na jejich Babišovském EET terminálu sedm ůčtenek na dvanáct Lari a to.měly být lístky, které pak ale nikdo nekontroloval. Takže systém financování veřejné dopravy nám zůstává zatajen. Jely s náma taky dvě Lotyšky, které jsme potkali na prohlídce jeskně a pak se Maršrutka zaplnila pár místníma, ale zůstala volná místa k sezení, takže jsne se.mohli roztahovat. Cesta byla po hlavních tazích, takže dobrý asfalt. Viděli jsme kus země.

Fotka ilustruje záchody v motorestu, kde jsme zastavili na dolitít vody do chladiče, což se dělo zastrčením hadice která v klidovém stavu napájela jezírko se sochou dvou labutí do prostoru motoru a nechalo se t deset.minut přetékat celým motorem.

Pak jsme měli ještě jednu zajímavou zastávku, kdy uprostřed ničeho jsme zastavili a jeddn cestujícíc ékluk vyndal ven do škarpy krabici se soupravou nerezových hrnců, vykouřil cigaretu, pak zse hrnce naložil a jeli jsme, aby je za deset minut nechal pro někoho postqvené u benzínky.

Ještě než jsme dojeli na konečnou, zeotal se nás řidič, zda pokračujene do Vardzie. Asi někomu volal a něco pak domlouval, takže když jsne přijeli, přeložili jsme krosny do ukázané sousední maršrutky, koupili si zmrzlinu a jeli další hodinu a půl ůdolím řeky Mktvari, už docela vyprahlou krajinou až do krásného kaňonu, přímo n a parkoviště pod skqlním městem. Jelikož bylo swdm večer, šli jsme na doporučení jednoho českého kluka, který chtěl jet tou naší maršrutkou zpátky, do nejbližší restaurace, protože jiný zdroj potravin zde v okolí stejně není.

Mezi tím se setmělo a skála je krásně nasvícená.

Šli jsme spát.do kempu za pět.Lari za stan. Chlápek na baru nám připomněl co jsme si přečetli a t že tut takí je nějaký sirný pramen a že tu mají udělaný termální bazén. Šli jsme to s Matějen a Terkou zkusit, ostatní šli spát. Dost hustý,, rozpadající se bouda kde by člověk nečekal jqkýkoli provoz, opravené lešenářskými trubkami svázanými drátem a díry ve střeše z vlňáku. Betonový bazén na dvě tempa, 38°C a když se zacpala přívodní trubka speciálním přípravkem, tak se z odbočné trubky pověšené na provázku za strop začala řinout voda jakože sprcha, což se nám dostalo ukázkou od kluka, který nám to šel odemknout.

Zítra otvírá skaní město až v deset hodin, tak chceme předtím prjít kus toho kaňonu a vylézt na ještě jednu hradní zříceninu.

Vardzia

Po mnohahodinové cestě přes Akhaltsákhe jsme konečně ve Vardzii, skqlním městě královny Tamary. Večere v restauraci u řeky, prohlídka zítra (dojeli jsme v sedm večer a už je zavřeno).
Ráno jsme ještě stihli Prométeovy jeskyně.

Kutaisi Starhostel.

Jedeme do Kutaisi

Ráko lilo a tak nám ten pán s tou pani řekli, že mašina sem vyjet nemůže a žd musíme dolů do vsi na hlavní. Tam na nás čekalo auto s cedulí v gruzínštině a latince tak ani nevíme, zda je to maršrutka nebo auto. Na předních sedadlech sedí dvě paní. Cesta je zatím rozbitá polňačka ale asi za deset km by měl podle informací začínat asfalt.

Večer v Mami

Tak jsme došli plánovanou trasu. Vesnice začala ještě na svahu pod lesem, takže kempící plácek žádný a tak to začalo vypadat, že budeme muset jít k někomu na zahradu. První paní, kterou jsme potkali, tvrdila, že neumí ani rusky, ale když jsem naznačil že spát a řekl, že palatki s ukázáním na ty kulaté válcové věci co máme na krosnách, tak nám jen ukázala, že máme jít dolů.

Šlá jsme kus a před jedním domem seděla na lavičce taková rozložitá stará paní. A ta hned, jestli máme kde spát a kam jedeme a že do Kutais (v tomhle kraji vůbec nějak vynechávají ta měkká i na koncích pomístních jmen) můžeme už dnes večer. A jestli jsme prý z Čech. Pak přišel nějaký pán, tak něco mluvili, pak nějací dva malí kluci a nakonec pani, kterou bychom na to netipovali, ale která uměla anglicky.

" I am afraid of these dogs" povídá
"They are not ours" řikáme my
"  I know" povídá ona. Asi všichni vědí, jqk to tu s těma psama chodí.

A jestli teda potřebujeme pokoj a jestli budeme chtít jejich domácí jídlo.
Pár lidem od nás se líbila taková zarostlá loučka kousek před tím domem, tak se ptáme, zda tam můžeme, tak prý že ano. A pak opět řešíme to nejdůležitěnjší a to dopravu do Kutaisi. Tahle paníbprý může zavolat a domluvit nám zítra na šestou na ráno auto. Tak to snad vyjde. Stará paní nás jde vyprovodit, ještě se s ní trchu baíme,i když ona na nás mluví spíš asi gruzínsky a má pottřebu na nás šahat. Tak se s ní taky poplácávám po ramenou a všechnnno je charašo.

Jak postavíme stany a vaříme, za jedním plotem co nás dělí od zahrad se objeví chlap, asi soused co mu patří ta loučka a dává nám víno, za kkteré nic nechce, protože jsme jeho hosti. A jestli chceme, můžeme si přijít pro vodku a prohlídnout si to k němu, ale jsme moc unavení.  Moc nám není jasné, zda to mj s tou pani domluvené, nebo jestli nás ona ken tak poslala k sousedům, jako onehdy ten děda v Černé Hoře, který nás nechal i spálit sousedův plot a kadibudku.

Za nějakou dobu se na nás přide podívat opilý chlápek, ktefý nás asi chce tahař do svého penzionu, ale neumí nám to říct
A abychom neměůi klid, tak kromě toho, že naši psi mezi sebou zase porvali uprostřed našich věcí, tak už za tmy, kdy je většina ve spacácích přijede dodávka a třři chlápci nám jdou něco říkat o cestě do Kutaisi. Pepa je unavený a tatk se mu nechce mluvit ani za tu láhev vínq zadarmo a navíc jejich ruština taky není nic moc. A tak i když nám přišlo, že na ně od toho auta něco pokřikuje ta stará paní, tak nám pořád stejně není jasné jestli tu ráno nebudou stát třeba tři maršrutky.... Je to tu veselé ale věci jde řešit tak snadno a ani nemusíte mít kapsu naditou lari:-)

Dva kilometry výškově

Po menších peripetiích s hledáním žnačené cesty jsme dorazili nad vesnici Mami, odkud zítra pojedeme do Kutaisi.

3000 m n.m. na těžko

Kóta 3022

Od tábořiště

2883 m n. m. 42°522,611' sš 42°57,730' vd u kráqsného jezírka s teplou vodou z nějž je vidět nádjherná scenériwe hor. A trávníček, kakaíčko... jen ti psi nám to trochu kazí.
Nad námi je vrchol, viz otisk z GPS.

Gruzínština

Zrovna tenhle rozcestník má ten přepis s chybami, ale jinak se tu vážně všude snaží, až máte pocit, že je tato země dvojjazyčná a tak třeba i výstražné cedule na stavbě jsou gruzínsky a anglicky.
A jelikož tu Rusko není v oblibě a víc než polováka návšřěvníků je ze Zzápadu a navíc by strašně chřěli do EU, jsou i všechk novější cedulky s přepisem i silniční cšdule i nápisy a hlášení v metru. A i průvoči ve vlaku uměl angláciy

Přesto se snažíme alespoň několik slov třeba Kamardžoba je dobrý den, matloba je děkuji a nachvamdýs je na shledanou.

Například Jana se každý den učí jedno zdvořilostní a jedno místopisné slovo. Já bych se takhle měl učit ruská slovíčka, ale naštěstí tu na odbývání rusky hovořící veřejnosti máme Pepu a Týnu.

Popsaný výhled ze sedla Gorvaši

Všechny ty ledovce se jmenují podle příslušného. Údolí a ta podle příslušné vesnice.  Ten široký vlevo je Adiši, ten malý ledovčík vlevo od něj neznáme
Ten Khalde má snad víc jazyků a Škhara je ten druhý zprava. Ten ůplně vpravo neznáme

Sedlo Gorvaši dosaženo

A na rozcestníku je pozdrav z ČR. Samozřejmě tu skoro každý den potkáváme Čechy.

Další hromada fotek z předchozích dní

Někdo tu teď řekl že je to tu země hoven, hovad a psů. Já bych alebtak černě neviděl, spíš bych řekl že země věží, ledovců a hruškové limonády (holt nic pro Hanku;-) ) . Alespoň kraj Svanetie.

A teď fotky

Guláš skupiny gé pět

Stan druhou noc v údolí Adiši (Adishi)

Třikrát ledovec Adiši

Panoráma ze tří tisícovky nad sedlem mezi údolím Adiši a Khalde

Moderní teenagerovské skupinové selfie ze sněhového pole při výstupu do sedla mezi údolím Adiši a Škhara (Shkhara)

Sestup z tohoto sedla

Nejaké jídlo už nevím jaké.

Ušguli

Jeden z těch psů, co s námi dnes jdou.