V noci neslyšně odjel Pepa, Žroutík, Petra, Dan a Kofola na Letiště krále Davida Stavitele a touto dobou by už snad všichni měli být doma. Sedmičlenný zbytek se na devátou vydal hledat na roh hlavního parku taxikáře Giorgiho, který nám sliboval odvoz do Promééteovy jeskyně za 30 Lari. Ten tam ale nebyl a tak jsme to ššli zkusit k trhu, kde na nás včera pokřikovali náháněči slova jako "Batumi, Samtredia, Poti" a poodobně. Asi bylo na turisty spříliš brzo rráno, takže tqm nebyli ani taxikáři a i nq tčhu se teprve pomalu vybalovalo. Terka si ale všimla jednoho většího, který byl schovaný mezi dodávkami a který skutečně měl tři řady sedadel (nějaké MPV od Mazdy s volantem napravo) a všech sedm nás tam bez ohledu na techničák naskládal, zpáteční za 30 za celé auto, což bylo vlastně o pět Lari levnější, než kdybychom jeli Maršrutkami.
Za půl hodinky jsme byli na parkovišti u jeskyní. Studentské vstupné na ISIC i absolventskou kartu UK, jen část s plavbou na loďce nebyla, jak jsme později viděli kvůli nízkému stavu vody. I tak byla prohlídka hezká, i když anglický výklad byl takový sporý. Prohlídková trasa měla přes kilometr a krápníková výzdoba byla bohatá, zajímavé byly například různě zakřivené krátpníky což bylo způsobené posuny a otáčením částí těch skal.
Po příjezdu ve dvanáct jsme měli hodinu na nákup jídla a vyzvednutí krosen z hostelu, následně jsme totiž měli ztrávit aspoň pět hodin v maršrutkách. Od hostelu na Maršrutkoviště, odkud to čtyřikrát denně jezdí do Akhaltsikhe jsme jeli MHD autobusem č. 1 a zachovali se pro zasmání lístních jako burani, když jsne chtělinélatit při nástupu, když každý ví, že tady se platí přece až při vystupování. Nevím prpč, když bez ohledu na ujetou vzdýůálenost se platí paušálně tři koruny.
Nevěděli jsme přesně, kdy ta posledním Maršrutkq do Akhaltsikhe, kterému pracovně říkáme Aškenazi, odjíždí, měli jsme z diskusních fór různé informace. Mělo to být něco po jedné a bylo to v půl, jak psal Lonely Planet. Maršrutek tam bylo sposta a ty už neměly nápisy i v latince, ale první řidič, kterého jsme se zeptali nás poslal dobře. Tam jsme naložili, ale protože to bylo jakože autobusové nádraží, kupovaly se lístky v pokladně a ne přímo u řidiče. Nějaký člověk sedící na lavičce mě tam odvedl a tam jakási babča mi vyjela na jejich Babišovském EET terminálu sedm ůčtenek na dvanáct Lari a to.měly být lístky, které pak ale nikdo nekontroloval. Takže systém financování veřejné dopravy nám zůstává zatajen. Jely s náma taky dvě Lotyšky, které jsme potkali na prohlídce jeskně a pak se Maršrutka zaplnila pár místníma, ale zůstala volná místa k sezení, takže jsne se.mohli roztahovat. Cesta byla po hlavních tazích, takže dobrý asfalt. Viděli jsme kus země.
Fotka ilustruje záchody v motorestu, kde jsme zastavili na dolitít vody do chladiče, což se dělo zastrčením hadice která v klidovém stavu napájela jezírko se sochou dvou labutí do prostoru motoru a nechalo se t deset.minut přetékat celým motorem.
Pak jsme měli ještě jednu zajímavou zastávku, kdy uprostřed ničeho jsme zastavili a jeddn cestujícíc ékluk vyndal ven do škarpy krabici se soupravou nerezových hrnců, vykouřil cigaretu, pak zse hrnce naložil a jeli jsme, aby je za deset minut nechal pro někoho postqvené u benzínky.
Ještě než jsme dojeli na konečnou, zeotal se nás řidič, zda pokračujene do Vardzie. Asi někomu volal a něco pak domlouval, takže když jsne přijeli, přeložili jsme krosny do ukázané sousední maršrutky, koupili si zmrzlinu a jeli další hodinu a půl ůdolím řeky Mktvari, už docela vyprahlou krajinou až do krásného kaňonu, přímo n a parkoviště pod skqlním městem. Jelikož bylo swdm večer, šli jsme na doporučení jednoho českého kluka, který chtěl jet tou naší maršrutkou zpátky, do nejbližší restaurace, protože jiný zdroj potravin zde v okolí stejně není.
Mezi tím se setmělo a skála je krásně nasvícená.
Šli jsme spát.do kempu za pět.Lari za stan. Chlápek na baru nám připomněl co jsme si přečetli a t že tut takí je nějaký sirný pramen a že tu mají udělaný termální bazén. Šli jsme to s Matějen a Terkou zkusit, ostatní šli spát. Dost hustý,, rozpadající se bouda kde by člověk nečekal jqkýkoli provoz, opravené lešenářskými trubkami svázanými drátem a díry ve střeše z vlňáku. Betonový bazén na dvě tempa, 38°C a když se zacpala přívodní trubka speciálním přípravkem, tak se z odbočné trubky pověšené na provázku za strop začala řinout voda jakože sprcha, což se nám dostalo ukázkou od kluka, který nám to šel odemknout.
Zítra otvírá skaní město až v deset hodin, tak chceme předtím prjít kus toho kaňonu a vylézt na ještě jednu hradní zříceninu.
Žádné komentáře:
Okomentovat