Tak jsme došli plánovanou trasu. Vesnice začala ještě na svahu pod lesem, takže kempící plácek žádný a tak to začalo vypadat, že budeme muset jít k někomu na zahradu. První paní, kterou jsme potkali, tvrdila, že neumí ani rusky, ale když jsem naznačil že spát a řekl, že palatki s ukázáním na ty kulaté válcové věci co máme na krosnách, tak nám jen ukázala, že máme jít dolů.
Šlá jsme kus a před jedním domem seděla na lavičce taková rozložitá stará paní. A ta hned, jestli máme kde spát a kam jedeme a že do Kutais (v tomhle kraji vůbec nějak vynechávají ta měkká i na koncích pomístních jmen) můžeme už dnes večer. A jestli jsme prý z Čech. Pak přišel nějaký pán, tak něco mluvili, pak nějací dva malí kluci a nakonec pani, kterou bychom na to netipovali, ale která uměla anglicky.
" I am afraid of these dogs" povídá
"They are not ours" řikáme my
" I know" povídá ona. Asi všichni vědí, jqk to tu s těma psama chodí.
A jestli teda potřebujeme pokoj a jestli budeme chtít jejich domácí jídlo.
Pár lidem od nás se líbila taková zarostlá loučka kousek před tím domem, tak se ptáme, zda tam můžeme, tak prý že ano. A pak opět řešíme to nejdůležitěnjší a to dopravu do Kutaisi. Tahle paníbprý může zavolat a domluvit nám zítra na šestou na ráno auto. Tak to snad vyjde. Stará paní nás jde vyprovodit, ještě se s ní trchu baíme,i když ona na nás mluví spíš asi gruzínsky a má pottřebu na nás šahat. Tak se s ní taky poplácávám po ramenou a všechnnno je charašo.
Jak postavíme stany a vaříme, za jedním plotem co nás dělí od zahrad se objeví chlap, asi soused co mu patří ta loučka a dává nám víno, za kkteré nic nechce, protože jsme jeho hosti. A jestli chceme, můžeme si přijít pro vodku a prohlídnout si to k němu, ale jsme moc unavení. Moc nám není jasné, zda to mj s tou pani domluvené, nebo jestli nás ona ken tak poslala k sousedům, jako onehdy ten děda v Černé Hoře, který nás nechal i spálit sousedův plot a kadibudku.
Za nějakou dobu se na nás přide podívat opilý chlápek, ktefý nás asi chce tahař do svého penzionu, ale neumí nám to říct
A abychom neměůi klid, tak kromě toho, že naši psi mezi sebou zase porvali uprostřed našich věcí, tak už za tmy, kdy je většina ve spacácích přijede dodávka a třři chlápci nám jdou něco říkat o cestě do Kutaisi. Pepa je unavený a tatk se mu nechce mluvit ani za tu láhev vínq zadarmo a navíc jejich ruština taky není nic moc. A tak i když nám přišlo, že na ně od toho auta něco pokřikuje ta stará paní, tak nám pořád stejně není jasné jestli tu ráno nebudou stát třeba tři maršrutky.... Je to tu veselé ale věci jde řešit tak snadno a ani nemusíte mít kapsu naditou lari:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat